Srpen 2013

Lež!

24. srpna 2013 v 14:33 | Artemis |  Úvahy a jiné
Znáte to? Někdo vám něco slíbí a když za ním dojdeze, tak "Jé, sorry. Já jsem zapomněl" a nebo "Mně se nechce..." ? Co si o tom myslíte? Myslím, že by se mělo slibovat jen to, co zvládneme a neměli bychom nikdy od svého slibu odstoupit, protože se z toho potom stává lež a ani si neuvědomíte jak hluboce můžete toho druhého ranit. Bohužel takovýhle parchantíků běhá po světe mnoho a vám potom zbydou jenom oči pro pláč. Ale víte, co je nejhorší? Když vám toto párkrát udělají rodiče, tak v ně přestanete věřit. Nedůvěřujete jim a nechcete jim říkat své problémy a ani úspěchy. Proč? Zklamali vás a nevěříte jim. Nemáte v ně důvěru. Tohle dělá jenom blbý nedodržený slib.

Život?

14. srpna 2013 v 18:37 | Artemis |  Úvahy a jiné
Všimli jste si? Život není fér. Snažíte se všem pomáhat. Někdo vás poprosí, vy mu pomůžete a jakmile je ten člověk v pořádku, tak vás odkopne. Nic jste pro něj neznamenali. Jenom momentální útěchu. Potom za vámi zase dolezou pro pomoc. Hodně lidí vám říká, ať se na ně vybodnete, protože vám za to nestojí. Oni se bez vás obejdou, tak vy přece taky! A vy na to, ale já už jsem taková. Nesnesu pohled na cizí neštěstí, musím jim pomoc, i když to potom zase dopadne, tak jako vždy. Potom se sami sebe ptáte "Co mám dělat?", smutně se usmějete, složíte hlavu do dlaní a rozbrečíte se. Před ostatními se usmíváte a děláte, že se nic neděje, že jste spokojení, ale uvnitř křičíte o pomoc. A potom zase. Chvíli se na vás usměje štěstí. Bavíte se jako nikdy, jste šťastní, ale jenom na chvíli. Sebevražda? Věc na každodenním seznamu přemýšlení. Je tohle život, který chceme? Ne, ale někdo jej žít musí. Někdo tu pro ostatní být musí ...

Ty a já

8. srpna 2013 v 21:14 | Artemis |  Úvahy a jiné
Láská mává mými pocity a já se cítím smutně. Proč? Mám být přeci šťastná, jsem zamilovaná, ale řeším lidi, co mě nenávidí, mám špatnou náladu a kazím ji i svým přátelům. Brečím a nemám důvod, ale je vlastně nějaký potřeba? Když zavřu oči, tak se houpu ve vlnách, ve vlnách ticha a bolesti. Bezstarostný život je nudný, ale co bych za něj někdy dala? Jen ty a já. Když padáš, tak tě chytím. Ty mě držíš nad vodou, nenecháš mě potopit se dolů, i když jsem byla několikrát na dně, tak jsem se odrazila, protože vím, že bych pár lidem přeci jen chyběla a ublížila bych jim ještě víc.

Jít dál?

1. srpna 2013 v 11:51 | Artemis |  Úvahy a jiné
Stát na hraně svých sil a přesto bojovat dál. Nemoc se už zvednou, ale klopýtat temnotou dál. Nevidět přes závoj slz, ale dívat se dál. Ztrácet naději, ale doufat dál. Doufat ve smrt, ale žít dál...
Stojíme na dně svých sil, ale přesto se snažíme jít dál a překonat všechnu bolest, co nás táhne dolů. I když nás už několikrát nakopali do zadku, tak se nevzdáváme, ale má to cenu? Jít dál? Jít dál, když nám vždycky někdo podkopne nohy a my znovu spadneme na dno? Jaký to má smysl? Má to vůbec nějaký smysl?
Takový je můj život, ale pořád stále doufám, že bude mít šťastný konec, že najdu lásku svého života, ale pořád nic. Někdy bych se stulila do klubíčka a jenom brečela, ale nemůžu. Musím být silná a všem být oporou, ale kdo jí bude mně? Nikdo... Ale co mám jiného dělat, když nejvetší odměnou mi je, když jsou mí přátelé šťastní. Ani si někdy neuvědomují jak moc mi svým chováním ubližují. Ale jedno byste měli vědět. Já se kvůli vám nikdy nezměním. Odmítám být sama sebou jen kvůli tomu, že to chcete vy. Udělala bych pro vás cokoliv, ale tuto jedinou věc ne a vy ji po mně tolik chcete. Proč? To vám nestačí vše co vám dávám? Mám cenu takto pokračovat? Má cenu jít dál?